Společnost Antonína Švehly

zapsaný spolek

ČLÁNKY

Moje vzpomínka na JUDr. Antonína Švehlu

Život nás politických vězňů v padesátých letech za ostnatými dráty jáchymovských lágrů nebyl závidění hodný, už jen z toho pohledu, že označení „ MUKL“ byla ve skutečnosti jenom zkratka slov Muž Určený K Likvidaci, avšak oproti pobytu v kamenných věznicích byl mnohem lepší v mnoha směrech. Dostatek čistého vzduchu, sluníčko, společné nástupy a možnosti setkávání se s druhými spoluvězni byly faktorem kladným, méně již byly příjemné troje pracovní směny a tvrdá, nebezpečná práce jak v dole v hlubině tak i na pracovištích povrchových.

Bydleli jsme v dřevěných barácích, kde byly místnosti s deseti až dvanácti kovovými postelemi a s jedním stolem, mezi postelemi na stěně polička pro jídelní příbor a v rohu malá kamínka.

Třikráte za den byl nástup na nádvoří, kdy se vždy počítal stav vězňů a běda, když očekávané číslo přítomných nesedělo. Znova se počítalo, my jsme stáli a stáli a čekali.... za každého počasí. Tehdy jsme nástup proklínali...

V tomto prostředí jednoho dne navečer, přišel za mnou na „cimru“ můj známý spoluvězeň Jenda Rada (byl to sedlák od Moravských Budějovic) se svojí typickou fajfkou a sdělil mi, že dnes přišli mezi nás na tábor Ležnice další „ přibylci“ a mezi nimi je Antonín Švehla, syn ministerského předsedy vlády z první republiky ČSR Antonína Švehly. Ubytován je na baráku kde je i Rada. Hned druhý den jsem využil volné chvíle, kdy nebyla vyhlášena povinná brigáda a spěchal jsem seznámit se s muklem Antonínem Švehlou. Ruku mi podával při pozdravu bledý, vyhublý muž, na kterém bylo až nápadně patrné z jakého přichází prostředí. Když nám řekl, že byl přesunut z Leopoldova, bylo nám jasné, že má za sebou mnoho strádání, což vlastně bylo na jeho zevnějšku patrné. Chatrné oblečení mluvilo samo za sebe.

Na blížící se chladné období jsem okamžitě reagoval tím, že jsem našemu novému příteli daroval rezervní košili, spodky, svetr a ponožky. Tuto „zásobu“ jsem měl jen proto, že mne obdaroval jeden mukl, kterému vypršel trest a šel domů. Halinová blůza pomalovaná barevnými pruhy na zádech (tak byli označováni jen političtí vězni) zaměnit nijak nešla, musela se tedy naše těla chránit před nachlazením jedině spodním prádlem – což ale odporovalo lágrovým předpisům a při šťárách bachařů na cimrách tyto špatně ukryté zásoby byly zabavovány – zejména svetry! Mnou obdarovaný kolega Švehla vznášel sice námitky. leč marně, dokonce přijal i malou finanční pomoc táborové peněžní poukázky), aby si mohl dokoupiti v kantině ten krajíc chleba na dosycení...

Mukl Antonín Švehla se stal „členem“ našeho sedláckého kroužku, který se nepravidelně scházel. ( každý jsme měli jinou směnu..) Na jeho výslovné přání oslovovat ho Toníku – stal se naším Toníčkem. Pro mne o 23 roků mladšího bylo zprvu trochu zatěžko Toníčkovi tykat, byli jsme však všichni na „jedné lodi„ – ve všem si rovni a tak jsem si na tykání zvykl.

Náš Toníček se choval velice skromně, až příliš skromně. Přiznal jsem se mu, že už jako školák jsem měl co do činění se jménem Antonín Švehla a to tehdy, když jsem asistoval při sázení pamětní lípy v parčíku našeho městyse Vilémova, která nesla jméno jeho otce. Tehdy iniciátorem této akce byl můj otec – veliký obdivovatel a sympatizant agrárníka Antonína Švehly. Kde tehdy by mne napadlo, že ani ne za 20 roků se za ostnatými dráty sejdu se synem tohoto vzpomínaného sedláka – státníka – sjednotitele venkova.!

Určitě úcta moje i ostatních muklů k jeho otci – min. předsedovi, přenesla se i na našeho Toníčka. Naše schůzky byly pro každého z nás vzpruhou a přinášely nám více víry a jistot... Toníčkovo duševní bohatství převyšovalo nás všechny. Já mnohem mladší jsem žil v názoru, že režim, který nás drží ve vězení již dlouho nevydrží, že padne.... prostě byl jsem až možná naivní optimista. Toníček oponoval, byl umírněnější a jeho slova, že to bude ještě dlouho trvat se mně zdála příliš pesimistická, žel, skutečnost nám ukázala, že měl pravdu.

Vzpomínám si, jak jsem vedle něho stál v pětici při nástupu a začalo náhle pršet. Nebyli jsme na déšť připraveni, fárací gumové kabáty zůstaly na cimrách a shodou okolností se opět sčítání přítomných nepovedlo – početný stav neseděl a muselo se stát, dokud se nenašla závada v počítání... Promokli jsme na kůži, hudrovali jsme a láli kápovi (mukl, který měl na povel celý tábor), že neumí počítat a podobná nelichotivá slova létala vzduchem. Náš Toníček toto naše lamentování přešel s klidem a vše přijal v klidu a v jakési pokoře. Zůstával klidným, nenechal se jako my mladší nikým a ničím „vytočit“! Naopak usměrňoval mně a já přijímal jeho názor, byl vzdělaný a moudrý. Pro mne byl vzorem v úsudku na jakoukoliv situaci, která nastala. Nebyl jsem sám s Jendou Radou, kteří se setkávali s Toníčkem na přátelském pohovoru, o společenství s ním se dělilo několik „zájmových skupin„ skupin muklů. Byl oblíben.

Dny přežívání v koncentračním táboře oproti pobytu v Leopoldově snášel Toníček dobře, jeho tělesná kondice se viditelně zlepšila. Podařilo se různými cestičkami přímluv dostat Toníčka na pracoviště pumpaře (obsluha vodních čerpadel dole v šachtě). Nemusel tedy tvrdě pracovat a to jeho tělesné schránce vyhovovalo.

Spřádali jsme plány, jak a co si každý z nás zařídíme a co budeme dělat až stávající rudý režim padne a budeme-li žít, čemu se budeme v životě dál věnovat. Byly to chvíle našich vizí a nadějí...

Žel, tvrdá skutečnost, že nejsme na svobodě a nacházíme se pod knutou mocných a zlých, přinášela někdy nečekané zvraty. Například docházelo z vůle nadřízených k přemístění – tedy k odsunu několika jedinců či celé skupiny vězňů na tábor jiný. Tento přesun, přemístění na lágr jiný postihl nečekaně i mne. Bez možného slova na rozloučenou a podání si ruky s Toníčkem, odvezl nás náklaďák jinam. Moje přátelení a setkávání se s Toníčkem stalo se v tom momentě již minulostí. Co bylo, to bylo.. Zůstaly mi jen vzpomínky na předobrého charakterního čestného to muže, vlastence, který mi předal mnoho pozitivního pro další život. Na toto vše jsem si po roce 1989 u jeho hrobu v Hostivaři při kladení kytičky vzpomněl a znovu mu poděkoval.

Miloslav Růžička, politický vězeň AO 2325 – léta padesátá min. století.

Vítejte na stránkách Společnosti Antonína Švehly. Společnost se zabývá pěstováním tradic v rámci působení význačného prvorepublikového státníka za Agrární stranu Antonína Švehly.







NZM